O samotě ve vztahu

První máj je lásky čas, a tak dnes o ní budu psát, přestože z trošku jiného pohledu. Procházím se parkem pod rozkvetlými stromy a sem tam mě okouzlí vůně šeříku. Na chvíli si sedám na lavičku a zapisuji si do diáře. Jsem sama. A tak je to tématické – dnes chci psát o samotě v partnerském vztahu.

http://www.rolereboot.org/sex-and-relationships/details/2014-09-alone-make-inferior/

Dnešek mi znovu ukázal místo, kde se mám, co se týče lásky, ještě hodně co učit. Oblékla jsem se a vyrazila se psem. Přemýšlet. Proč mě v skrytu duše rozladí, když mi partner odněkud zavolá, že se skvěle baví a naše setkání odkládá na později? Proč bývám někdy v době, kdy by se měl vracet z práce, neklidná a mám tendenci ho vyhlížet nebo mu dokonce volat? Čím to je, že v době, když jsme oba doma a každý si děláme to své, jsem jaksi stále nastavená na to být s ním a nedokážu se plně soustředit na sebe? Jako bych ve vztahu nedokázala být sama. 

Nechápejte mě, prosím, špatně. Miluju být sama! Užívám si chvíle, kdy odchází do práce a já si v klidu posnídám. Mám ráda dny, kdy jsem jen sama se sebou a je jen na mě, co s dnem podniknu. Dokonce nejsem ten typ, kterému by se po odloučení na několik dnů nějak stýskalo. A jsem za to všechno vděčná, protože „umět být sama se sebou“ je jedno z životních mouder, která mi do života dala máma. 
Ale proč jsem tak neklidná, když máme/mohli bychom být spolu a nejsme? Proč mě to někdy dokonce tak rozladí, že jsem celý den nesvá? Tak jako dnes.
Neláká mě vztah, ve kterém jeden bez druhého nemohou být. Děkuji, nechci. Věřím, že partnerská láska je o vyrovnané harmonii soužití, sdílení a podporování jeden druhého. Idealisticky si představuji, že opravdová láska je skutečně bezpodmínečná – nepotřebuje důkazy, splněné podmínky, dokonce ani opětování lásky druhého. Pokud miluji, miluji. Bez podmínek. O takovýhle vztah stojím. I když je to běh na dlouhou trať a já jsem sotva začala trénovat.
Několik let jsme s přítelem žili ve vztahu na dálku. Když už jsme spolu začali žít, rozhodl se přítel odstěhovat na půl roku do zahraničí. Tehdy to bylo o mnoho těžší než teď. Milovat bez podmínek. Je někde jinde, než aby byl se mnou? Nezavolal několik dní, protože se má dobře, je se zajímavými lidmi? Říká, že mi nemůže nic slibovat do budoucna? Tehdy jsem se učila hořce – ano, přesto to chci! Snažila jsem se přijmout, jaký je, a byly to těžké lekce. A snažím se to i teď, i když jsme většinu dní spolu. 
Jako by každé jeho rozhodnutí být jinde, být s někým jiným, dělat něco beze mě bylo pro mě uvnitř – pro nějakou zraněnou holčičku z minulosti, která tam stále čeká na trochu lásky – odmítnutí. Tak nějak to je, když naslouchám vnitřním nuancím skrytých pocitů. Uvědomuji si, že to není o mě – můj partner chce prostě jít svou cestou, a tak chápavá a přející žena ve mně volá: „Jen běž a užij si to!“, ale kdesi pod povrchem bývá občas strach, smutek a vztek: „Proč mě odmítáš?“ Tenhle bolavý pocit ztěžuje občas moje chvíle, kdy mohu být sama se sebou, a polévá je hořkostí. Jenže tak jako tuším, že pocit odmítnutí nezpůsobuje přítel, ale vznikl už kdysi dávno, tak s jistotou vím, že tohle není láska. Ne ta láska, kterou chci milovat já. 
A tak se učím samotě ve vztahu. Jak vidno, ne vždy mi to jde. Ale pracuju na tom, ve chvílích jako je tahle. Vytáhnu si deník a knížku, dám si muffin a poslouchám ptáky… a je mi dobře. A přeju si, aby bylo dobře i jemu. Možná, až se vrátí, nám spolu bude o to lépe!
P.S.: Jak to máte ve vztahu se samotou vy?

Comments are closed.