O odvaze ke každodenním dobrodružstvím 1

https://blogs.cfainstitute.org/investor/2016/02/22/
decision-making-under-pressure/
Před nějakým časem jsem si uvědomila, že už dlouho přešlapuju na místě. Čekala mě vážná rozhodnutí týkající se práce, mého partnerského vztahu i místa k životu. Poctivě, no, vlastně spíš úzkostně jsem se snažila promyslet všechny varianty (v kombinacích těchto různých proměnných se jejich počet blížil nekonečnu). Tak trochu jsem doufala, že když se natáhnu opravdu až na špičky, podaří se mi nakouknout až za roh, do budoucna. 
Pokud jste to někdo zkoušel, asi tušíte, že to prostě nejde. A i mně to časem došlo. Stojím na místě, protože se bojím hnout z místa.

Musela jsem si sednout a upřímně si odpovědět na to: „Proč dělám věci, které nechci? A proč nedělám věci, které chci?“ A došlo mi, že v to období vlastně nechci dělat vůbec nic. Jen přijímat – péči, lásku, jídlo, rozkoš… To mi naplno došlo, že jsem asi hodně unavená. 
Snažila jsem se, jak jsem mohla, dál pokračovat v každodenním životě a nějak se postavit k jednotlivým rozhodnutím. Tehdy mi kamarád řekl, že pro něj je v rozhodování vždycky nejhorší rozhodování samotné. Proto se vždycky snaží co nejrychleji rozhodnout a akceptovat, že se můžu rozhodnout třeba i špatně – nést tíhu toho je pro něj lehčí než být ochromený v konfliktu variant. Chápala jsem to, protože jsem už příliš dlouho zažívala tu paralýzu, která roste tím víc, čím víc variant se vám odkrývá. (Také si raději vybíráte z rozumného výběru čajů než stát před obrovským regálem přeplněným mnoha značkami, příchutěmi a variantami?)
Teď mi to připadá úsměvné, ale tehdy to bylo spíš hořké. V období jednoho měsíce jsem kývla na nabídku nové práce, o které jsem nebyla vůbec přesvědčená, už jsem skoro poslala kauci k pronájmu bytu dvě stě kilometrů odsud a ve vzduchu visel nad tím vším potenciální rozchod s přítelem. Nevěděla jsem, co je zbabělé a co odvážné, co je správné a co je dobré, co je moudré a co hloupé, čí jsem, kudy jít, jak se rozhodnout… Nevěděla jsem nic víc, než že chci odpočívat. Sedla jsem si v indické restauraci k jídlu a masale a napsala si do bloku pár bodů „Co doopravdy chci“. Když jsem si to po sobě přečetla, viděla jsem jasně: „Jíst, meditovat, milovat“. A tak se zrodila nová varianta k rozhodování – odjet z toho všeho, pronajmout si na krásné pláži u oceánu apartmán, ve kterém bych byla sama jen se svými myšlenkami, mohla si vše s odstupem ujasnit, meditovala tam, vařila ze zeleniny z místního trhu a psala svou knihu…
https://www.flickr.com/photos/carlosmartindiaz/9178407404
Odjet na nějaký čas ze svého života – to je sen asi skoro každého z nás. Začít dobrodružství ve světě úplně sám – to mnohé z nás láká, ale nemáme k tomu odvahu. Většina lidí, kterým jsem řekla, že zvažuji na měsíc odjet sama pryč, dát za to většinu uspořených peněz a nedělat nic, jen být sama se sebou, mi na to řekla: „To si už dlouho přeju, jen zatím nebyl…“ – dosaďte si svou možnost – čas, peníze, ten impulz, odvaha… Lákalo mě to – zčásti jako únik od problémů, také jako lázně pro duši, šanci dostat se k sobě do hloubky. 
Na ostrovu Tenerife jsem našla překrásný apartmán, který by za celkem rozumnou cenu mohl být na měsíc můj. Z celého bytu byl prosklenou stěnou nádherný pohled na donekonečna se rozprostírající oceán. Na mapě jsem si dohledala městečko s tržištěm, cesty dolů z útesu k moři i na překrásné vyhlídky u Pico del Teide. Když jsem zavřela oči, už jsem se viděla, jak tam sedím na gauči a dívám se na oceán. Jsem sama se sebou, je mi trochu smutno, ale čerpám tichou energii z toho mírumilovného místa…
Stačilo už jen zaplatit letenky a apartmán a za týden bych odjížděla.
Jak to dopadlo? Bylo to trochu složitější, jak už to u mě (a možná vlastně celkově v životě) bývá. Víc o tom v dalším článku.
P.S.: Myslíte někdy potají na to, že byste sami odjeli? Do kláštera, tmy, k moři, na pouť,…?

Comments are closed.