Co mi dal terapeutický výcvik

Terapeutická skupina C. Rogerse – https://copeland
communications.wordpress.com/2010/04/01/
catching-the-qwitters/michael-rougier-dr-carl-rogers
-during-group-therapy-session/

„Máš pocit, že ti výcvik něco dal?“ zeptala se mě před pár dny kamarádka. „Opravdu moc!“ je moje odpověď všem, kteří o psychoterapeutickém výcviku uvažují. A vzhledem k tomu, že jsem se tento víkend vrátila z našeho týdenního výcvikového  setkání, můžu vám pěkně zčerstva sdělit, o co všechno se cítím být bohatší.

Blízkost. Ne nadarmo se říká výcviku „intenzivní“ – v procesu se jde totiž opravdu do hloubky. Téměř všechen čas trávíme ve výcvikové skupině o skoro třiceti lidech a prakticky po celý ten čas si povídáme, sdílíme, nasloucháme. Prožila jsem a sdělila to nejcitlivější ze sebe a mnohdy se slzami i smíchem (někdy i v kombinaci) a stejně tak i ostatní ze skupiny. Za ty roky jsme se proto sblížili, jsme k sobě citlivější a chováme k sobě vzájemnou důvěru. V takovém prostředí mohou vznikat jak velmi uzké přátelské vztahy, tak i respektující vazby těch, kteří by si v běžném životě vůbec neporozuměli.

Upřímnost. Ta je důležitá především sama k sobě. Tolik času máte pro sebe! A když posloucháte ostatní, neustále vám nastavují zrcadlo a aniž byste chtěli, konfrontují vás s částmi vaší osobnost, se kterými se často ani nechcete potkávat. Tak jako asi většina lidí, při vstupu do výcviku jsem nebyla v interakci s druhými úplně uvolněná a zcela sama sebou. Ať už kvůli ostychu, tak i ze strachu, jestli mě skupina tak různorodých lidí pochopí nebo dokonce přijme prostě takovou, jaká jsem. Vzala jsem ale příležitost sundat masku, kterou nosíme, opravdu vážně a postupně jsem ji sloupávala, až jsem najednou s fascinovaným úžasem prožívala naplno okamžik přijetí všech těch lidí. Nikdy na ten moment nezapomenu. A protože byl tak silný, nesu si ho jako hřejivý základ i do jiných vztahů.
Respekt. Nebudu vám věšet bulíky na nos – nenaučila jsem se ostatní bez podmínek přijímat, i když bych si to moc přála umět. Ale nasloucháním tomu, jak to každý máme jinak, a hlavně jak to v každém příběhu má dokonalý nezpochybnitelný smysl, jsem se postupně učila větší akceptaci. Pro slabosti, chyby, jiné postoje a i pro spoustu věcí, které vlastně ani myslí nedokážu kolikrát pochopit, nacházím v srdci mnohem větší pochopení než dřív.

Prostor pro sebe. Protože je výcvik sebezkušenostní, mám spoustu času přicházet si na to, kdo jsem, co potřebuji, co chci. Hodně čerpám z individuální terapie, kterou jeden druhému v terapeutických řetězech poskytujeme. Ale také jsem si strašně moc vzala ze skupin, kde jsem se postupně naučila umět si říct, když mi něco nevyhovuje, když něco chci jinak nebo když potřebuju, aby mě ostatní vyslechli. Náš výcvik je totiž nedirektivní – naši facilitátoři nám neříkají, co máme dělat. Naopak, průběh si jako skupina určujeme zcela sami. A to je právě ten moment naučit se umět všem těm lidem říct: „já to mám takhle“ a domluvit se, když to někdo chce jinak. Snažím se proto tam ani jinde nečekat, jestli to, co chci, někdo udělá za mě – je totiž jen a jen moje zodpovědnost postarat se o sebe.

Terapeutické dovednosti. Protože absolvuji výcvik v PCA (Přístup zaměřený na člověka podle C. Rogerse), zaměřujeme se v nácviku a prohlubování především na schopnost empatie (nácvikem v empatickým laboratořích, ale také prostým nasloucháním druhým), autenticity (ve cvičeních kongruence ale především v kontaktu s druhými ve skupině) a bezpodmínečného přijetí druhých (toho lze dosáhnout skrze empatické naslouchání druhým a prací sama se sebou, abych nehodnotila druhé, nebylo pro mě ohrožující přijmout i jejich stinné stránky a měla větší pochopení nejen k nim, ale také sama k sobě). Terapeutické dovednosti, které jsou v terapii skutečně účinnými faktory, se nelze mechanicky naučit – člověk k nim spíše lidsky roste, pokud má k takovému vývoji dostatečné podmínky. Vzhledem k tomu, že takové prostředí poskytují zcela a bezvýhradně naši facilitátoři, učíme se tím i my a postupně se nám to daří víc a víc. To je znát, když se v praktickém nácviku věnujeme terapii individuální i facilitaci celé skupiny. Cítím, že mě výcvik obohacuje pro praxi s klienty? Rozhodně!

I když bych mohla zmínit ještě další věci, které považuji za přínosné, chci se u těchto bodů zastavit, protože je vnímám jako nejzásadnější. Vstupovala jsem do tohohle výcviku s vizí začít přístup PCA žít jako životní styl. Proto je každý moment v mém osobním životě i v práci s klienty, kdy druhým (nebo sobě) empaticky naslouchám a upřímně je beru takové, jací jsou, splněním snu. A to plní moje srdce obrovským vděkem.
P.S.: Moc by mě zajímalo, jak to máte vy – pokud jste absolvovali nebo se účastníte výcviku, co vnímáte jako největší obohacení? A pokud byste do výcviku šli, co byste od něj očekávali?

Comments are closed.