O psech a kultuře

Život pejskaře (ve městě) je specifický nejspíš do větší míry, než si „nepejskaři“ dovedou představit. Ať už chcete nebo ne (a když máte psíčka tak většinou chcete), váš život se odvíjí podle vašeho čtyřnohého přítele – několik hodin každý každičký den, bez přestávky.
a.dilcdn.com/bl/wp-content/uploads/sites/8/2012/05/city-20.jpg

Mně osobně se čas rozdělil do dvou částí – ta, ve které jsem se svou Abi (ať už aktivně spolu nebo prostě jen vedle sebe), a ta, kdy s ní nejsem (a myslím na to, že bych měla). Uvědomuji si totiž, že zatímco já se svobodně pohybuji po městě, různě se zabavím a kdykoli se můžu najíst nebo si dojít záchod, zvíře, kterého jsem se z vlastní vůle ujala, je doma samo, odkázané na to, až přijdu. Všimli jste si, že váš pejsek dost možná když je doma sám ani nepije?
A tak se můj svět v tomto ohledu smrsknul. Chodím do těch večerek, kde Abi může počkat tam, kde na ní vidím. S oblibou navštěvuji výhradně podniky, kde dostanu vodu nejen já, ale i moje společnice. A do těch míst, kde prodavačky říkají „vezměte si jí dovnitř, ježiš, ty jsi tak rozkošná holčička…“, tam chodím úplně nejradši. Moje mapa města se časem vždycky promění na ty cesty, kudy může můj pes probíhat volně a já si tam při pohledu na něj kompenzovat svoje výčitky svědomí, že se mu nevěnuji tak, jak bych měla. A na ty podniky, kde jsme vítáni společně. 

taketheleadpetcare.com/blog/general/best-cities-animal-lovers
Pak je tu ale kategorie míst, kde je to složitější. Když byla Abigail ve výcviku vodicích psů pro nevidomé, chodila jsem s ní všude – do divadel a kin, supermarketů, do školy i knihovny… Teď už tohle výsadní postavení neplatí (nakonec se téhle kariéře nevěnuje). Už s ní na tahle místa nechodím, přestože je to stále stejný pes, se kterým nikdy žádný problém nebyl. Je totiž tak trochu po mně kavárenská povalečka a zaštěká jednou (s našim překvapením, že to vůbec umí), jak je rok dlouhý, a to většinou na draka, kterého na podzim pouštíme. A tak mi je vždycky líto, když odcházím někam, kam nesmí.
Když jsem se proto v kině Scala dozvěděla, že tam mohou na filmy chodit i psi, obrátilo to můj pejskařský svět tak trochu naruby. Dovedete si asi představit, že náhle se Scala stala mým nejoblíbenějším kinem, kam zajít, a nadšeně jsem ji doporučovala svým známým. A pak jsme se zkusili zeptat i v kině Lucerna a podržte se – „samozřejmě“, řekli. A mile! A taky v kině Art – prý „Jestli bude hodná…“. A to ona je!
http://tripfordog.com/a-cinema-e-teatro-con-il-cane/
Touto cestou proto chci těmto osvíceným kinům jmenovitě poděkovat. Stejně tak jako mnohé další otevřené podniky, kde se my pejskaři cítíme vítáni – děláte náš svět lepším! A soudě podle reakcí některých lidi ve smyslu „to je hezkej pejsek“, tak nejenom nám. 
P.S.: A pokud si tohle čtete a sami pejska máte, moc vás prosím, buďme uvážliví v tom, co náš pes zvládne, a jak se ve společných místech chová. Pokud s našimi rozjívenými zvířaty a naší laxností budou mít „nepejskaři“ špatnou zkušenost, budem my „pejskaři“ zas tam, kde jsme byli – my někde venku sami a náš pes doma sám…