O tichu

V kavárně, kde pracuji, nehraje žádná hudba. Ticho protínají jen dva ptáčci, kteří občas zacvrlikají, mletí kávy a šlehání mléka, nebo ho naplňují hosté svými vyřčenými příběhy (s vypitými sklenicemi vína a pokročilou hodinou stále důvěrnějšími). 
http://masscommtheory.com/2010/07/23/quiet-down-heres-spiral-of-silence/
Ticho se v téhle kavárně často řeší. Občas si s ostatními zaměstnanci říkáme, že nám chybí hudba, která by dávala rytmus naší práci. Někdy se k tichu vyjadřují i hosté. Třeba včera – v kavárně skoro nikdo nebyl a jeden z hostů, který u espressa seděl sám, poslouchal, jak leštím sklenice a jedna co chvíli naráží o druhou. „Nechcete, slečno, něco zazpívat? Nebo třeba zabubnovat? No, že je tu takový ticho. Až hlasitý… Je to takovej náraz, když přijde člověk zvenku…“ Jiný host, ten samý den, jen v jinou hodinu, spokojeně poznamenává: „Tady je tak krásnej klid. Byl jsem na obědě jinde a musel jsem utéct, jaký tam byl hluk. Rádio, lidi se překřikovali. Když se mě ptali, jestli si dám ještě kávu, musel jsem jim říct, že ani náhodou, a těšil jsem se sem…“ 
S tichem to má zkrátka každý jinak. 
V každé terapeutické nebo nácvikové skupině, které jsem se účastnila, bylo ticho vždycky téma.
Když vedoucí skupiny neovlivňovali děj ve skupině všelijakými instrukcemi, co dělat, vždycky se po nějaké době rozprostřelo ticho. Jestli jste to nikdy nezažili, zkuste si představit skupinu lidí (10, ale zažila jsem i přes třicet osob), jak si najednou nemá co říct, a ve velké místnosti zavládne ticho až praští. Většinou to někoho znervózňovalo, a tak přicházel s tématy k hovoru, a ostatní pak po nich vděčně chňapali, aby se konverzace s uvolněním v hlase zapředla. Než se však časem zase vyprázdnila, až utichla docela. A tak znovu někdo přišel s nějakým námětem nebo dění komentoval. Chvíli se povídalo, třeba i o tichu, než zase po čase vítězně zavládlo. A znovu a znovu. A když byla úzkost u někoho největší, žádali a podněcovali ostatní, aby se něco dělo. Někdo měl v hlase cítit zoufalou prosbu, častěji jsem ale zaslechla vztek (proč sakra tolik lidí pohromadě není schopno využít čas nějak prospěšně?!)
A pak se vždycky stalo to stejné. Nekecám. Někdo, kdo do té doby mlčel, náhle nesměle promluvil: „Ale mně se to ticho docela líbí. Můžu si v něm konečně odpočinout a srovnat myšlenky. Všude se pořád mluví a mluví, často o ničem, jen aby se mluvilo. Ale kdy máme možnost si s druhými jen tak pomlčet?“
http://www.post-gazette.com/local/2014/08/07/Interfaith-group-gathers-for-peace/stories/201408070127
Tak jako v běžném životě, i v terapii není ticho jako ticho. Každý ho v různých situacích prožíváme odlišně. Někdy je to trapná chvíle, až odcizení, kdy oba cítí, že si náhle nemají co říct a je jim to nepříjemné. Někdy se ale podaří setkání natolik, že se ticho (mezi partnery, přáteli, i třeba cizími lidmi) naplní křehkou intimitou. Takové ticho nejen nepřekáží, ale dokonce může vztah posilovat. 
Zajímavou studii o tom uskutečnila Heidi Levitt (2001) – i ona při rozebírání momentů ticha s klienty terapie zjistila, že ticho má mnoho odstínů. Ze 7 druhů ticha, které odhalila, byl pouze jeden typ v terapii neproduktivní –  tzv. nezúčastněné ticho. Ostatní typy pauz v rozhovoru sloužily k různým účelům a měly v terapii své důležité místo: emocionální pauzy, interakční, reflexivní, expresivní, asociační a mnemotechnické (sloužící k zapamatování něčeho). 
Skoro ve všech kavárnách hrává hudba (a někdy i docela protivná) a skoro vždycky se na setkáních lidí povídá a povídá. Někdy ale může nastalé ticho působit naopak jako oáza naplněná barvami nevyřčeného, ale přesto sděleného skrze napojení jeden na druhého. 
Jen je potřeba se nebát. Zkuste to. Občas místo zbytečných slov něco říct pohledem. Nespěchat a nehledat témata a pěkně si v klidu počkat, až se to důležité vyjeví samo. A když už budete mít v rozhovoru s přítelem pocit, že něco musíte říct, ale nevíte vlastně moc co, zkuste ještě chviličku počkat – možná má ještě něco na srdci, co potřebuje vlídný prostor. Pak možná uslyšíte, jak se ticho rozezní ve všech tónech a odstínech. 

  • Levitt, H. M. (2001). Sound of silence in psychotherapy: The
    categorization of client´pauses. Psychotherapy Research, 11(3),
    295-309.
  • Celou dizertační práci této autorky naleznete zde: http://www.collectionscanada.gc.ca/obj/s4/f2/dsk2/tape15/PQDD_0014/NQ33540.pdf

Comments are closed.