Kus cesty za mnou.

Je to tady – den, na který už dva měsíce myslím lehce napjatá – oficiální termín odevzdány mé diplomové práce.
Po roce práce, trápení, chvil ztráty motivace i nabrání chuti zkoumat a objevovat… prostě po roce života s vědomím, že mě čeká nejdůležitější zkouška za celou dobu studia, je to tu.
Poslední dny jsem psala, upravovala, přesouvala, psala… a poslední hodiny jsme nad tím seděli já i přítel, abychom dodělali poslední grafické úpravy… a byly na to dvě paní v copy centru…
Najednou je to tu. Dali jsme si oběd a já v klidu kráčím zasněženým Brnem odevzdat ten svůj skvost. Nevím, jak to dopadne, ale teď jako by se čas zastavil. Mám chvíli oddechu a po tom chvatu se můžu zastavit a rozhlédnout se kolem.
Sněží a celému městu to dodává kouzelnou atmosféru. Jemný poprašek na zemi nutí chodce i řidiče aut zpomalit. Centrum se ponořuje do nezvyklého ticha a rytmus města se zpomaluje na příjemný tep klidu.
Někdy je na té naší cestě potřeba se zastavit. Odpočinout si a nabrat dech. A pokud se vám chce, můžete se ohlédnout, odkud vlastně jste přišli na to místo, kde jste teď. Možná vás překvapí tak jako mě, že i když se to vůbec nezdá, už jste ušli pěkný kus cesty.