O srovnávání se s druhými

http://www.nytimes.com/2011/07/02/your-money/02shortcuts.html?_r=0
Budu upřímná k vám a hlavně k sobě – občas se neubráním tomu, že se s někým srovnávám. Myslím, že je přirozené, že vzhlížíme k těm, jejichž kvality oceňujeme – můžeme se u nich inspirovat k tomu, abychom se zlepšovali a rozšiřovali repertoár toho, co nás baví a co nám jde. Potud proti srovnávání se ani půl slova. Tenhle článek ale bude o tom, co je za tou tenkou hranicí – když se občas cítíme vedle druhých méněcenní, když toužíme po tom být jako někdo jiný nebo když s lítostí či závistí shledáváme, že nemáme to, co druzí.

Dnes jsem nahlédla na výsledky soutěže Blogerka roku. „S těmihle blogy ten svůj nemůžu srovnávat“, blesklo mi hlavou. Tahle myšlenka má ďábelskou sestřičku, která se hned připojí: „Ty holky do toho dávají tolik, že tomu se nikdy nebudeš rovnat.“ To už se ve mně zájem o prohlížený blog lehce promíchává s hořkostí. A když si na fotkách prohlížím rozzářené tváře, vyšperkovaný domov nebo outfit a u toho desítky obdivných komentářů, má mysl právě vstoupila do sebesrovnávacího pekla: „Nejsem úspěšná, ani zajímavá a žiju nudný život…“
Naštěstí je mé sebevědomí poměrně zdravé, a tak si to nenechá líbit. Vždycky si ale musím uvědomit znovu a znovu, že do tohohle podloubí mysli sice občas zavítám, ale rozhodně není nutné tam zůstávat. Srovnávání se s druhými je totiž ďábelský trik, kterým se dostaneme tak leda do inferna vlastních obav.
Tak jsem cizí blogy zavřela a šla jsem žít svůj vlastní život – do knihovny. Tam jsem otevřela A. Lowena – Bioenergetika (2002, s. 192) a náhodou narazila na tahle slova o duševním zdraví:
V naší civilizaci, která klade důraz na úspěch a výkon, to není lehká úloha. V ní jsou někdo jen ti, kteří to „někam dotáhli“ a na něž nikdo nemá. Naše já je příliš slabé, aby se vyrovnalo s tím, že občas selháváme. Proto nutíme své tělo odolávat situacím, které jsou pro naše zdraví škodlivé. Úspěch je však jen zdánlivý a přechodný, protože se tělo pod přetrvávajícím stresem jednoho dne stejně zhroutí„.
Lowen je zastáncem přesvědčení, že psychický stres se odráží v našem těle a stejně tak tomu je i naopak. Vzpomněla jsem si při těhle jeho slovech na všechny ty, kteří jdou za své hranice – svého zdraví, svých časových možností a psychické kapacity. Jsou úspěšní a obdivovaní, jsou „někdo“, ale vždycky mě při pohledu na ně mrazí, protože si kladu podobnou otázku jako Lowen – protože je úspěch dočasný, co s nimi bude pak?
http://travisdoecke.com/life-competition/
A tak si říkám znovu „ne, ne nechci se s nikým srovnávat“. Proč?
  1. Nelze se srovnávat s někým, koho neznáme. Skrze média mohou lidé působit jako bohové, ale nevěřím, že v soukromí, mimo rozhovory a Instagram, nejsou jenom lidmi.
  2. Je nesmyslné srovnávat se s druhými lidmi jen v jedné nebo v několika dovednostech. Každý máme vlastní specifický mix nadání i slabin. Proto sami sebe se všemi svými nedokonalostmi srovnávat pouze s tím, co obdivujeme u druhého, prostě není fér.
  3. Nesmíme odhlížet od investic, které jiný člověk do toho, co se mu podle nás tak daří, dal. Může to být štěstí jako třeba rodinné zázemí, náhoda, která ho podpořila, stovky a tisíce hodin práce a dřiny a spousta věcí, které vůči tomuto přišly na úkor. Každá cesta má přece svá úskalí. Každá vlastnost svou negativní i pozitivní stránku. Při srovnávání se s druhými jsme obvykle oslněni tím blýskavým, ale proto nesmíme zapomínat i na stíny, které každá věc společně s leskem má. 
  4. I kdybychom měli to, co se nám tak líbí u druhého, byli bychom lepší, úspěšnější, měli by nás přátelé radši? Před nedávnem jsem se kamarádce svěřila, že jsem se po jednom neúspěchu neubránila myšlence, jestli nejsem horší než jedna naše známá, které se podařilo to, co mě ne. Odzbrojila mě: „Jsi horší než ona.“ Na chvíli jsem měla pocit, že jsem se přeslechla a nerozuměla jsem tomu. Naštěstí pokračovala: „A já jsem ráda. Já tyhle ve všem perfektní lidi totiž nemůžu vystát.“
Kéž bych si tyhle argumenty vštípila hluboko pod kůži! Sice se s jinými lidmi srovnávám jen zřídka, ale v podstatě je škoda každého momentu, kdy pozapomínám na to, jak krásný a barevný život mám. I vy si to připomínejte a užívejte:).
P.S.: Kdyby se někdo srovnával s vámi, co z toho, co umíte a máte vy, by si sám přál?

Comments are closed.