„Cesta strachu“

Dnes se s vámi chci podělit o to, jak jsem se rozhodla vymanit strachu, který tísnil mou mysl. Tedy, alespoň v jedné oblasti mého života. 
marcandangel.com
Okolnosti posledních dní mě totiž nutí zamýšlet se nad paradoxní otázkou: „Udělala jsem dobře, že jsem se nakonec cestou strachu nevydala?“

Po bakalářské psychologii jsem se na navazující magisterské studium dostala jak na Psychologii (FF UK), tak i na Psychoterapeutická studia (FSS MU). V duchu „a co když…“ jsem se pustila do absolvování obou.
Vedle toho, jak bylo přejíždění Brno-Praha mimořádně náročné, jsem se postupným srovnáváním oborů dostala do vnitřního konfliktu – ukončit nebo pokračovat? Už dlouho mám jasno v tom, že chci dělat terapii. Psychoterapeutická studia proto byly obor jako šitý na míru mým zájmům a potřebám. Psychologie mě oproti tomu od terapie spíše odváděla – zkoušky ze statistiky, diagnostiky, pracovní a školní psychologie, atd. mi v mé cestě za terapií nijak nepomáhaly, spíš mě brzdily. No o, dobře, tak měla bych studium toho, co mi téměř nic nepřináší, ukončit?
Logická odpověď je samozřejmě „ano!“. Hlasité „ano!“. Proč ztrácet čas a síly? Důvodem pokračovat byla ze začátku představa Mgr. et Mgr. u jména – bylo to malicherné a proto to brzy přešlo. Ale druhý důvod byl zavrtaný podstatně hlouběji. Oslovoval totiž jednu z nejmocnějších částí naší psychiky a to je strach. Absolvování jednooborové magisterské psychologie skýtá vhledem k současnému zákonu dost výhod, zatímco obor Psychoterapeutická studia nikoli. A tak jsem se nechala ovládnout otazníky. Co když budu jednou titul potřebovat k něčemu důležitému? Co když budu rozhodnutí ukončit studium litovat? A někdy se to zvrtlo v úplné iracionální vnitřní peklo: co když si špatným rozhodnutím zkazím život?
Tak jsem zkoušela studovat obě školy dál. Zkoušela. Nešlo mi to. Motivace „mít papír“ je slabá na to dojíždět stovky kilometrů, učit se to, co víte, že nebudete potřebovat, a hlavně všechno to skloubit se studiem na FSS, kde mě to naplňovalo, dělalo radost a skutečně připravovalo na splňování mého snu.
Hodně jsem to řešila. Byl jen jediný člověk, který mě bez pochybností podpořil v tom následovat své srdce. Většina ostatních mi říkala: „Je to na tobě, ale myslím, že bys to měla dodělat“. To mě mátlo. Zmiňovali různé důvody: utopené investice, současnou legislativu, vlastní zkušenosti i dobře známý argument, který sami jistě důvěrně znají, „jednou bys toho mohla litovat“. 
Postupně, jak mi síly ubývalo a čím dál tím víc energie spolykalo překonávání vlastní nechuti, jsem si uvědomila, že jdu cestou strachu. „Co když jednou“ a „kdyby“ a „raději“ byly za racionální argumenty převlečené obavy a malá důvěra nejen v sebe sama, ale především v život.
Možná ve svém vlastním příběhu také rozpoznáváte vlastní linku, kdy jste cestou strachu (jak já si to pro sebe nazývám) šli nebo jí možná stále kráčíte. 
stuartwilde.com
Já jsem tomu před pár měsíci řekla „dost“. Nebylo hlasité, ale konečně zaznělo. Zkouším věřit vesmíru, že se o mě postará a nebude mi pod nohy házet klacky, pokud je nezbytně nepotřebuju, abych zakopla a poučila se. A v posledních dnech přišla první zkouška – na pracovní místo tak trochu mých snů hledají někoho s magisterskou jednooborovou psychologií. Životopis jsem poslala, musela jsem to zkusit. Sice mě nepozvali ani do prvního kola, ale ač bych toho mohla litovat, věřte nebo ne, nelituju toho vůbec. Rozhodla jsem se přeci vydat se místo cesty strachu stezkou odvahy. Možná bude klikatá, ale věřím, že jí dojdu daleko…
A chci vás podpořit všechny, pokud váháte s něčím ve svém životě, abychom se zkoušeli vymanit strachu. Teprve po tom může naše srdce zdravě bít. 
P.S.: Jak bojujete se svými vnitřními strachy?

Comments are closed.