Když už cenu, tak bych ji dala všem…

Na letošním ročníku Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě porota mimořádně v kategorii českého filmu neocenila žádný z dokumentů. Prý je žádný z letošních českých filmů nezaujal natolik, aby mu udělila cenu. 
catalyst.org
Protože máme kamaráda dokumentaristu, tak vím, že filmaři tohle gesto poroty vnímali jako zneuznání někdy i mnohaleté práce mnoha lidí. Chápu to. Stejně tak si ale dokážu představit, že ten, kdo sedí v jakékoli komisi, chce dát cenu opravdu jen tomu, komu si myslí, že náleží, protože pak je ocenění důvodem, proč se o vítěze zajímá více lidí než o ostatní, apod.
K celému tomu udělování cen mě ale napadá mnohem víc (pro mě podstatnějších) otázek.

Když něco děláme, asi úplně cokoli, úspěch nás všechny, a to asi bez výjimky, potěší. Dává nám najevo, že to děláme dobře a jdeme správným směrem. V některých případech jsou pochvala druhých nebo výhra v soutěži či závodu jedním z mála indikátorů jak poznat, že se nám to povedlo. Právě pro dokumentaristy, kteří stěží naplní kinosály tak jako americké trháky, mohou být ceny na festivalech skutečným uznáním jejich píle a mnohdy dřiny za často malé peníze. 
A jak krásné je vyhrát! Obzvláště, když máme pocit, že jsme si to zasloužili…
Jenže nemůžu myslet na všechny ty, kteří nevyhráli. Byl jejich výkon o tolik horší? Znamená to, že svou práci odvedli špatně? Že by snad dokonce měli dělat něco jiného?
Obzvláště ve věcech, které nejdou změřit ani jinak zobjektizovat, považuji za nemožné snažit se o to hodnotit, kdo je lepší, kdo horší. V umění, které je subjektivním vyjádřením toho, co prožíváme, to platí obzvláště. 
Carl Rogers (jeden z nejvýznamějších psychoterapeutů v historii) kladl důraz na to, že člověk je v pořádku prostě takový, jaký je. Jakkoli ho hodnotit je nemožné – protože každý soud je subjektivní a dočaný. Především však v sobě hodnocení druhých lidí skýtá obrovskou past – pokud hodnotíme druhé a dáváme jim ocenění, pak také hodnotíme, kdy se jim nedaří či dokonce kdy nejsou v pořádku. Takové prostředí každému člověku přirozeně příliš neprospívá. Každý sice snáší kritiku individuálně, avšak asi všichni chceme být přijati druhými a oceněni za to, jak se snažíme. Proto se pak naše vnitřní hodnocení, zda něco děláme dobře, přesouvá k druhým. Obracíme se k nim – dělám to dobře? A v horším, avšak velmi častém případě, dokonce přestáváme dělat věci podle sebe a snažíme se je dělat podle nich. 
thetwincoach.com
Možná vám někdy v dětství nějaká učitelka nebo někdo cizí nebo i blízký řekli, že neumíte zpívat, že se hýbete na hudbu směšně, nebo ať nemáte velké naděje, protože Rubens z vás nebude. A možná to jsou přesně ty momenty, kdy lidé přestávají tvořit. Z dětí se pak stávají nekreativní dospělí, kteří netancují, nezpívají a nemalují, protože to „neumí“. Právě o tom hovoří dcera C. Rogerse Natalie Rogers, která k otcovým základním podmínkám přidává také kreativní tvorbu, kterou využívá v terapii s klienty. Aby lidé překonali ostych („Né, to já jsem na tancování takový dřevo!“) a mohli tvořit skutečně svobodně, potřebují k tomu vřelé a přijímající prostředí. Pak pozvolna přestávají sledovat co si o jejich projevu myslí druzí a navrací se zpět sami k sobě, aby hledali co je skutečně baví a kým vlastně jsou.
A tak se v tomhle kontextu zamýšlím nad dáváním cen a soutěžemi. V případě dokumentárního festivalu – podle čeho vyhodnotit „nejlepší film“? A co ti ostatní – jsou jejich filmy „horší“? A jakou zprávu tedy pro ně skýtá to, že je porota neohodnotila? Ale hlavní otázkou pro mě je – proč se o takové hodnocení vůbec snažit? Čemu slouží?
Když už dávat ceny, tak já bych dala cenu všem:).
P.S.: Co si o tom myslíte vy?

http://www.dokument-festival.cz/festival/juries

Comments are closed.