Podívat se do svých vlastních oken

Když mám slabou chvíli a nechám se přemoct melancholií, toulám se myslí nebo ulicemi a představuji si své jiné životy. Jaké by to bylo, kdybych žila jinde, s někým jiným, dělala jinou práci… 
http://www.apartmenttherapy.com/a-salvaged-window-dream-
home-built-for-optimal-sunset-watching-inhabitat-198617

Asi nejsem sama, kdo to tak má. Znáte to někdo? Třeba fotografka Dita Pepe už několik let realizuje projekt, ve kterém fotografuje samu sebe v rodinných portrétech s různými fiktivními manžely. Každá fotografie tak vyjevuje život stejné ženy, avšak žijící různé životy – s rozdílnými muži, v různých kulisách i s odlišným sociálním postavením. 
Jaké by to bylo, kdyby…? 
Když jsem bydlela v Praze na Vinohradech, docela často jsem při procházkách se psem nakukovala lidem žijícím kolem parku do oken a představovala si sebe, jak žiju v jejich bytech – jak trávím čas, s kým, jak je byt zařízený… Představovala jsem si drobnosti jako snídaně na parapetu okna nebo večerní sezení na balkóně s kamarádkou a skleničkami vína. Denní snění, do kterého utíkám, když mi můj reálný život úplně snový nepřipadá.
Dělám to odmalička. Ráda jsem si hrála sama – mohla jsem totiž být kýmkoli, dělat a mít cokoli. A opájela jsem se možnostmi, které mě snad v budoucnu čekají. Jednou… Až…
V dospělosti už je všechno víc při zemi a tak nejde mít hlavu pořád v oblacích. Někdy se přistihnu, jak někomu maličko závidím jeho život a jsem trochu smutná z toho, že nežiju tak, jak jsem si vysnila. Ale naštěstí se pak vždycky z té procházky myslí vracím ke svému domu. Podívám se do svých oken a vidím zdravou, mladou a fajn ženskou, kterou jsem, jak žije hezký, spokojený a vlastně docela naplněný život. Tak se vrátím domů a daří se mi žít spokojeně, protože jsem si zas na chvíli uvědomila, že ke štěstí člověk nepotřebuje to, co vidí u druhých, ale že štěstí má často sám na dosah, jen si to musí uvědomit. 
nationofchange.org
Poslední měsíce zažívám v tomto směru zvláštní období. Ve studiu už mě čeká jen odevzdání diplomové práce a státnice. Plán vystudovat, který jsem si stanovila před tolika roky, už je téměř naplněn. Být psychoterapeutkou – to, co se mi kdysi zdálo tak vzdálené, je nyní přítomné. A už je jen na mně, jak teď budu žít. Jak si zařídím byt, s kým tam budu bydlet a jak, a čím se budu živit. Nemusím se toulat ulicemi, abych nahlížela cizím lidem do oken. Teď už se chci toulat jen vlastní myslí, abych tam nacházela, co vlastně chci. Co stojí za to. A pak se za tím vydat a možná se maličko toulat a bloudit, ale vědět, že jdu tím správným směrem. Abych se pak mohla dívat do svých vlastních oken a vidět tam samu sebe žijící život, jaký chci žít. To se pak přes rozhrnuté závěsy podívám k druhým lidem jen pro inspiraci… 

P.S.: Když se podíváte do svých oken, koho a co tam vidíte?