„Jsi lepší, než si myslíš, že jsi!“

Za poslední tři dny se ke mně důvěrně obrátili nezávisle na sobě dva přátelé, aby mi řekli stejnou věc: „Jsi lepší, než si myslíš, že jsi“
theunrecordedman.wordpress.com
Dojalo mě to. A potěšilo. A taky zarazilo. Jsem lepší než si myslím, že jsem? Proti tomu nelze nic namítat, protože cokoli řečeného by to vlastně potvrdilo (- neuvědomuju si, jaká jsem). Ale rozvířilo to množství myšlenek. Chovám se tak, že to na lidi působí, že si nedůvěřuju? A z opačného konce: a jak skvělá tedy jsem, když si to neuvědomuju?
Vzpomněla jsem si na výzkum, ve kterém se prý zjistilo, že lidé vnímají negativní zpětnou vazbu sedmkrát významněji než pozitivní. Pokud tedy dostaneme jeden nelichotivý komentář, nestačí jiný lichotivý k tomu, aby srovnal v naší mysli skóre – je jich potřeba až sedm! Původ výzkumu se mi nechce dohledávat, protože vám sama na vlastní kůži můžu potvrdit, že u mně to takhle nějak vážně funguje. A rozhodně nejsem sama. Když se rozhlédnu kolem sebe, nacházím jen málo opravdu zdravě sebevědomých šťastlivců. U ostatních se to drží zuby nehty – nejistota „Jsem dost dobrý?“ nebo dokonce úzkost „Nejsem dost dobrý!“. 
Proč se ale tolik podceňujeme?
A proč se vůbec zabýváme tím, jací jsem a jak působíme na své okolí?
Když jsme se narodili, dost možná jsme si připadali v pořádku a dobří prostě takoví, jací jsme byli. Nejspíš jsme o tom vůbec nepřemýšleli . prostě jsme byli. Jak jsme ale rostli a dospělí nás chtěli vychovat, dávali nám najevo, že někdy nás milují více než jindy, a někdy to dokonce vypadalo, že nás snad nemají rádi skoro vůbec. Každý člověk ale přece potřebuje a touží být milován svými blízkými!
Dělali to (a i my v tom teď nejspíš pokračujeme) v dobré víře. Ale nabyli jsme z toho dojmu, že někdy asi dobří pro druhé nejsme a že je potřeba si jejich lásku a zájem nějak zasloužit. Když je láska podmíněná („buď hodný chlapeček a udělej tohle“ nebo v dospělosti: „nemůžu tě milovat, když se ke mně takhle chováš“), může se stát, že u druhých lidí hledáme potvrzení a ujištění o tom, že jsme o.k., místo abychom toto vědomí měli každý uvnitř sebe. 
Jestliže tedy náš pocit vnitřní hodnoty závisí na druhých, je přirozené, proč nám pak tolik záleží na tom, co si  o nás myslí druzí, a proč negativní poznámka k naší osobě může představovat téměř ohrožení. 
Tohle nemám ze své hlavy, nýbrž od terapeuta a myslitele Carla R. Rogerse. Podle něj je toto nejčastější příčinou toho, proč lidé nejsou šťastní a mají v životě problémy. Na základě svých zkušeností se sebou, blízkými i klienty s ním plně souhlasím. Nemáme bezpodmínečně rádi sami sebe a tak ujištění o vlastní hodnotě hledáme u druhých. Bojím se však, že není v moci žádného člověka, i když nám tisíckrát řekne, že jsme úžasní, a byť nám to opravdu aspoň trochu pomůže, abychom nabyli pocit vnitřního sebevědomí. 
Je to na nás. Děkuju svým přátelům, že mi řekli, že jsem skvělá, a teď musím tu podstatně těžší část cesty ujít sama. Pojďme na výpravu ke svému srdci. Říkejme si, že jsme lepší, než si myslíme, že jsme. Možná časem tomu, že jsme bezpodmínečně „dobří“ uvěříme. A snad až tomu uvěříme, nebudeme si už takovou otázku jako „Jsem dost dobrý?“ vůbec klást a přestaneme na to myslet úplně – tak jako kdysi, když jsme byli děti.
P.S.: Je možné, že jste lepší, než si myslíte, že jste? Zkuste tomu dát šanci.