Zpátky k tvorbě

finearttips.com
Pamatujete na tu dobu, kdy jsme skoro všichni chodili na něco do „ZUŠky“? Hudební nástroj, zpěv, tanec, kreslení, keramika, herectví… A i ti, kteří se tvorbě nevěnovali ve volném čase, jí neunikli – „výtvarka“ a „hudebka“ byly ve škole povinné.
Přestože mám proti našemu vzdělávacímu systému hodně výhrad (a měla jsem je už když jsem byla jeho otrokem), těch pár hodin týdně shledávám jako osvícené rozhodnutí pedagogů a úředníků (nebo kdo to vlastně vymyslel).
A teď v dospělosti? Kdo z vás chodí na nějaký „kroužek“, vytváří kreativní počiny doma nebo se pravidelně vyřádí skrze nějaký výrazový prostředek? 
Už na škole vzdělávací plán jasně stranil intelektu a jak jsme vstupovali do pracovního procesu, hodin „výtvarky“ a jiných bylo stále více poskrovnu. 
Ale řekněte mi, nechybí vám to?
Mně jo. Uvědomila jsem si to nedávno při terapii, když jsem řešila své téma vnitřní agresivity. Dřív jsem hrávala divadlo, každý ten tancovala, psala a dokonce i zpívala, i když mi to nikdy moc nešlo. Skoro jsem se stala umělkyní, když jsem při přijímacích zkouškách na umělecké školy skončila pod čarou a nepřijali mně. 
http://backuphiccup.deviantart.com/
Tam asi byl ten předěl. Když jsem se nedostala na DAMU ani na FAMU, musela jsem se přeorientovat. A abych se dostala na druhý vysněný obor – psychologie, musela jsem pořádně zabrat – intelektuálně. Zatímco na FAMU bylo žádoucí přijít ve výrazném oblečení, na přijímačkách na psychologii zapůsobila bílá košile. Tehdy jsem to pochopila – musím převléknout „kabát“, abych obstála v tomhle světě. Tak jsem se zřekla tvorby a stala se milejší a serióznější dívkou. Studovat, pomáhat lidem a působit vážně – jo, myslím, že mi to celkem šlo. Tak jako hrát nějakou roli.
Jenže jsem zcela opomněla tu část sebe samé, která ráda křičela a byla vidět. Zatímco dřív bylo herectví mým ventilem nashromážděných emocí, teď jsem něco takového zoufale postrádala. I hodná holka si přece potřebuje občas z pořádných plic zařvat, no ne?!
Co takhle se znovu vrátit k tvorbě? Oprašme regály s hudebními nástroji, pusťme nahlas hudbu, promáčkněme zase tuby se zatuhlými temperami… Pěkně jako na základní škole – alespoň tři hodiny týdně, povinně, pro všechny. 
P.S.: Co v dětství bavilo z umění vás?