O splněném přání

Psa jsem si přála odmalička. Ani nevím proč vlastně. Rodina mi koupila několik knih o psech – snad abych si o nich alespoň četla, když žádného nebudu mít. Toho vysněného tvora – přítele člověka jsem dostala až v dospělosti, bylo to od vesmíru a bylo to dvakrát – tohle je tedy příběh o splněných přáních. 

Když na úvodní přednášku sociologie na vysoké škole přišel pohledný učitel s fešáckým psem ve slušivé vestičce, bylo hned skoro jasno. Učitel mluvil o tom, že je zapojený do předvýchovy vodicích psů pro lidi s poruchou zraku. Na rok dostanete štěně, všechny výlohy jsou hrazeny. Cvičíte ho, všude ho berete s sebou – do obchodů, školy i divadel, aby si zvykl na lidi a město. Když jsem se jela do střediska výcviku podívat, už jsem byla rozhodnutá. O dva měsíce později jsem si pro ni jela – dostala jsem ji k Vánocům. Byla to překrásná holka, černá labradorka, taková, jakou jsem si vždycky přála. Abigail – pramen radosti (volně přeloženo ze staré hebrejštiny).

Dřív jsem netušila, kolik člověku může přinést pes do života. Ten rok s ní stál za to. Kdo máte psa, tak si asi dovedete představit, jak těžké pro mě bylo se Abi po společném čase zase vzdát. Moc jsem si přála, aby mohla zůstat se mnou. Odolala jsem sice pokušení přát si, aby ji kvůli dysplazii kloubů nechali s námi (jak se to stalo jiným majitelům výcvikových štěňat), chtěla jsem pro ni jen to nejlepší, ale odhodlání pomoct někomu s poruchou zraku se během roku zcela vytratilo – přála jsem si mít ji jen pro sebe. 
dogvacay.com/blog/why-are-dogs-called-a-mans-best-friend/
Smlouva byla jasná, nebylo úniku – přišel den rozloušení. Bylo to sice srdcervoucí, ale ve skrytu duše jsem měla plán. Přání, kterému jsem začínala věřit čím dál tím víc, že se naplní. „Jestli tam nebudeš šťastná, stačí, když nebudeš poslouchat, co po tobě budou chtít. Pak tě nám vrátí. Platí?“ Nemohla jsem tušit, jestli podání packy a pohození hlavou znamená v psím světě porozumění a souhlas, ale měla jsem mocnou zbraň – přání.
Prý si stačí přát a přání se splní. Jsou toho plné regály new age oddělení v knihkupectví. Jako psycholog v podstatě nemám důvod s tím nesouhlasit. Každý člověk si mentálně tvoří svou vlastní verzi reality, proto je způsob nastavení vnímání okolního světa velmi důležitý pro to, čeho si budeme všímat, že se nám děje, a jaké akce budeme „přitahovat“. Přání je vlastně pozitivní energie, která nás může energizovat k realizaci činnosti, které chceme dosáhnout, a v dobré náladě také spíše dosahujeme našich cílů, například proto, že se nám snáze komunikuje s druhými lidmi. V tomto smyslu tedy přání jistě fungují – dávají nám naději, energii a pozitivní vnitřní nastavení.
A tak jsem experimentovala – šla jsem na tramvaj a přála si, aby přijela, až dorazím na zastávku, přála jsem si, abych u zkoušky dostala konkrétní otázku, přála jsem si, aby věci byly v pořádku – a to všechno se dělo. Proč ne?, říkala jsem si, přestože se ve mně ozývala i skeptická část. Ale fungovalo to. Nemohu vám říct, protože dodnes nevím, jak přesně vesmír funguje s přáními, ale tehdy v tom období se mi vyslovená přání plnila. A tak jsem si přála, aby se Abigail vrátila, jestli bude chtít.
Uběhlo několik měsíců, mezitím jsme se odstěhovali a Abigail byla stále pryč. Nemůžu říct, že jsem počítala s tím, že se vrátí, ale část mně to prostě věděla. Měla jsem v hlavě připravený plán, jak postupovat, kdyby nám ji vrátili a tak nějak jsem se na ni těšila. Dokonce jsem blízkým lidem říkala, že věřím, že se vrátí. Přála jsem si jí.

Když příteli volali, hned jsem tušila, o co jde. Když řekl, že si pro ni přijedeme druhý den, okamžitě jsem ho opravila, že jsme tam za půl hodiny. Všechno bylo jasné, dojet si pro ni, přestěhovat se na venkov (v onom bytě nebylo možné mít zvíře), radovat se a děkovat vesmíru. Bylo to jednoduché. Přání se plní. 

P.S.: Kdy se naposledy splnilo přání vám?

Comments are closed.