Doma je doma

http://tho-be.deviantart.com/art/sweet-home-168978847
Ráda bych se s vámi podělila o svou zkušenost být „bez domova“. 
Nejde o to, že bych neměla kde bydlet (a děkuji vesmíru, že jsem to nikdy nezažila). Spíše naopak, dokonce jsem měla víc míst k bydlení – zčásti jsem bydlela v Praze, částečně v Brně a kdykoli jsem také mohla přijet k našim. Ne, o bydlení tedy nešlo, ale o domov ano. Domov – pocit domova, hnízda, základny – ten mi strašně chyběl. 
Po střední jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem trávila většinu času. Škola, práce, přítel i všichni kamarádi byli tam. Proto, když rodiče začali bydlet v jiném městě, neměla jsem moc důvodů, proč se do rodného města vracet. Most mi nikdy nepřirostl k srdci a kdo ho znáte, asi tušíte proč. Praha mi učarovala. Tep velkoměsta, dech historie a bytí ve středu kultury mě obklopily pocitem, že sem patřím. „Odkud jsi?“ postupně dostávalo jasnou odpověď: „Z Prahy“. Praha mi dala pocit domova, pocit, že jsem na místě, kam patřím, a kam navždy patřit chci. 
Jenže pak jsem se zamilovala – potkala jsem muže z Brna.
Aby bylo jasno – milovala jsem toho muže, ne Brno. To město jsem zezačátku opravdu v lásce neměla – připadalo mi malé, nudné a omšelé. Bylo mi k smíchu, že někdo o Brnu říká, že může v ledasčem konkurovat Praze. Cože?! Jenže láska hory přenáší, jak známo. A tak jsem skoro každý víkend trávila na zpáteční jízdě Praha – Brno.
www.etsy.com
Mezitím se pronajal byt, ve kterém jsem vyrůstala v Mostě. Moje věci, které tvoří mou identitu tím, jak mapují to, jak jsem vyrůstala, skončily v krabicích. A já jsem pořád jezdila sem a tam. Brno jsem ráda neměla, ale byla jsem v jeho kulisách šťastná, a tak se postupně Praha začala vzdalovat. Moje rozštěpení se sílilo. V každém městě bylo něco. Moji přátelé, zájmy, pracovní a školní povinnosti, všechny věci byly roztroušené po celé republice. Už jsem z toho přejíždění, věčného plánování a nekonečného balení a vybalování začínala být unavená – takhle to nejde dál.
Když jsem v Brně začala i studovat a v Praze jsme se z bytu museli urychleně vystěhovat, i moje poslední věci, které měly své místo v poličce, skončily v krabicích, milovaný nábytek v cizí garáži a květiny na neurčito u kamarádky. Myslela jsem si, že si časem najdu v Praze jiné bydlení, ale nějak jsem na to neměla sílu. Přebývala jsem ve spolubydlení v Brně, ale byla jsem tam cizí. Ten byt, ulice, město mi byly jen místem, kde teď spávám.
Domov? Až na jedné hodině terapie mi došlo „proboha, vždyť já nemám domov“. Sice mám uskladněné věci, mám kde spát a přebývat, ale základní potřebu člověka – cítit se někde doma, ta byla frustrována. A byť jsem po ní toužila sebevíc, nevěděla jsem, jak ji naplnit. Mnoho míst, spousta možností, ale nikde jsem necítila chuť se usadit, byť jsem po tom prala. 
Když jsem o tom s lidmi mluvila, většinou mi moc nerozuměli. Všichni přeci odešli z domova bydlet jinam. Nikdo z nich  ale neznal to, že by se v noci probouzel a nevěděl, kde je, nebo jestli má u sebe alespoň peněženku. Nikdo neznal tu věčnou únavu z neustálého přjíždění, která se u mě vystupňovala do vyčerpání a úzkosti, jen jsem se vypravila na vlak. Málokdo rozuměl tomu, proč jsem tak nervózní, když někdo chodí nebo dokonce spí bez mého vědomí v mém brněnském pokoji. Dřív jsem známým dávala klíče, aby v pražském bytě přespali, když jsem tam nebyla. Teď mě rozhodilo, když mi někdo snědl jídlo ze spíže. Možná je to tím, že většina lidí sice bydlí jinde než v dětství, ale když se vrací k rodičům, je to pořád jejich domov. Možná taky jsou někteří lidé prostě jen citlivější na to, kde bydlí – možná, že ženy s přibývajícím věkem mohou mít tuhle potřebu silnější. 
Já jsem to ale zažila, tak vím, jak těžké to je. Přestože ale pro mě bylo celé to několikaleté období opravdu náročné, jsem ráda, že teď můžu být ciltivější, když někdo řeší otázku domova. Zrovna včera jsem o tom mluvila s jednou známou, která však své starosti a vyčerpání z toho, jak neustále pendluje mezi místy, shodila prostým „ale to jsou hloupý starosti. Jsou horší věci na světě“. Ano, jsou, ale pocit domova je důležitý, řekla jsem jí. Podívala se na mě zvláštně, pak pokývala, možná jí zarazilo, že někdo rozumí tomu, jak je to těžké. 
Inu, jak se říká, „doma je doma“. 
P.S.: Píšu tenhle příspěvek v naléhavém kontextu zpráv o obrovské migraci v Evropě a mnoha lidí bez domova, které denně potkávám, kdykoli jdu se psem (máme v domě komunitní centrum Nového prostoru – centra časopisu pro podporu lidí bez domova a v tísni). Přiznám se, že v tomto srovnání se mi má situace jeví jako banální. Musím si připomínat, že problémy lidí nelze srovnávat – problém někoho není ani větší ani menší než druhého, každý totiž své problémy prožívá intenzivě a pro něj jsou bolestné, ať už jde o cokoli. Intenzivně myslím na všechny ty, kteří domov nemají, ať už z jakéhokoli důvodu, a přeji jim z hloubi srdce, aby se brzy jejich tíživá situace vyřešila. 
P.P.S.: Co je domov pro vás?   

Comments are closed.